Půda je poklad, o který musíme pečovat

I když ctíme soukromé vlastnictví, měli bychom si uvědomit, že půda je nenahraditelné bohatství, o které musí pečovat nejen každý vlastník, každý uživatel, ale také stát.

I když ctíme soukromé vlastnictví a pozemky jsou v drtivé většině v soukromém vlastnictví, měli bychom si uvědomit, že Česká republika má státními hranicemi vymezenou určitou rozlohu a ta je součástí našeho národního bohatství. Je to poklad, o který musí pečovat nejen každý vlastník, každý uživatel, ale také stát. 

Když mluvíme o soběstačnosti ve výrobě potravin, většinou se tím rozumí produkce základních potravin v takovém množství, které by pokrylo naši domácí potřebu. To by nás chránilo před závislostí na dovozu, protože – jak známo – když jsme na něčem či na někom závislí, musíme to mít, a to někdy i za každou cenu… a ta cena umí někdy pořádně vyskočit.

Není málo příkladů, kdy se toto riziko naplňuje, stačí se podívat na cenovky v obchodech, pokud jde o ovoce a zeleninu (třeba celer, mrkev, hrušky, konec konců i brambory) – a porovnat je s cenami v roce 2000, kdy ještě domácí produkce pokrývala naši spotřebu. Jsou to násobky a ke stejnému „překvapení“ bychom došli i u masa, mléka, vajec a dalších potravin.

Nejde ale jen o cenu a strategické riziko v případě mimořádných situací, kdy – jak patrno z nedávných příkladů – se každá země začne starat především sama o sebe a co si nevyrobíme sami (třeba léky nebo zdravotnický materiál), za to zaplatíme násobky původních cen.

Za velký problém dosavadního vývoje českého zemědělského sortimentu považuji fatální snížení stavu hospodářských zvířat. Od pradávna platilo, že k určité výměře polí každého sedláka náležel i určitý stav dobytka, který choval. Poměry jsou dnes samozřejmě jiné, ale fakt, že od roku 1990 klesly stavy hospodářských zvířat o 60 – 70 % je katastrofickou zprávou pro stav naší zemědělské půdy. Náš národní poklad zvolna degradujeme tím, že v půdě chybí organická hmota. Chemizace ji může v určité míře nahrazovat, ale ne zcela. Jímavost půdy se snižuje, voda, které máme v posledních letech rovněž tragický nedostatek, se nemůže do půdy dostávat, chybí tedy spodní voda a lze si domyslet, co to znamená pro kvalitu vegetace. Vláda vyzývá k budování remízků, nádrží a jiných krajinných opatření k zadržení vody, plánuje přehrady a rybníky, ale to je velmi drahé vytloukání klínů klínem. Země, které si podržely nebo dokonce rozvinuly živočišnou výrobu, vyřešily tento problém daleko efektivněji.

Jak by tedy péče o náš národní poklad měla vypadat? Klidně tomu říkejme „zvyšování soběstačnosti“ ve výrobě potravin, ale hlavně dbejme na to, aby zemědělská půda byla využívána, aby se na ní intenzivně hospodařilo, protože jen tak bude zachována či zvyšována její úrodnost. Pečujme o dostatečný rozsah živočišné výroby, která dodá půdě organickou hmotu. Pěstujme plodiny, pro které máme vhodné klimatické podmínky a vraťme se k takovému objemu produkce, který v těchto plodinách pokryje naše potřeby a případně umožní i vývoz.

Tropické ovoce, mořské ryby a spoustu dalších komodit budeme vždycky dovážet, to je jasné. V rámci zemí EU bychom však měli mít pozici vývozce v komoditách, které dobře umíme, a těch není málo: oproti stavu, kdy jsme byli plně soběstační například ve výrobě masa, jsou dnešní stavy zvířat na úrovni 20 – 30 %. Míra naší soběstačnosti ale klesla jen na zhruba 60 %! Z toho je jasně vidět, že i z toho mála, které nám zbylo, dovedeme vytěžit hodně. Za uplynulých 20 let vstoupila na potravinářskou scénu výkonná zemědělská technika, biochemie a genetika, jsou k dispozici výkonné odrůdy rostlin a chovy zvířat. Pokud bychom se vrátili k produktové struktuře, která se tu po staletí osvědčovala, mohli bychom být v základních potravinách soběstační a v obchodní bilanci zemědělské produkce aktivní. Považuji za alarmující, že například za loňský rok převážily zemědělské dovozy nad vývozy o více než 50 miliard korun (pokud nepočítám tabákový průmysl, který naši bilanci zvyšuje asi o 8 miliard), když ještě před dvaceti lety jsme byli aktivní s přesahem vývozů nad dovozy o zhruba 10 miliard korun.

Za dvacet let jsme se tedy nenápadně nechali vytlačit z vlastního trhu v obrovském rozsahu a nebude jednoduché se do původních pozic vrátit. O to naléhavější je s tím začít, změnit naši pozici v EU a upravit dotace tak, aby zemědělci dostali správné signály. Na konci této cesty není jen vyrovnaná či aktivní obchodní bilance zemědělské produkce, ale i kvalitnější zemědělská půda, jejíž úrodnost poroste ku prospěchu nás všech – vlastníků, nájemců i celé společnosti.

Margita Balaštíková