Soběstačnost není cíl, ale cesta

O kvalitě českých potravin svědčí mimo jiné žebříček Global Food Security Index, zveřejněný nedávno na webu britského týdeníku The Economist. Česko je na 5. místě ze 113 hodnocených zemí. 

Pro korektnost uvedu, že před námi je Finsko, Irsko, Nizozemsko a Rakousko. Všechny ostatní země, včetně Francie, Německa, Španělska, Itálie a dalších, ze kterých tak rádi dovážíme ony "superkvalitní" a levné potraviny, jsou v kvalitě a bezpečnosti potravin slabší.

Je zřejmé, že české zemědělství s kvalitou své produkce problém nemá! Všechno, co se u nás vypěstuje a vyrobí, prochází náročnými kontrolami, daleko přísnějšími, než je tomu v jiných zemích. Na dovážené a u nás vyprodukované zboží zkrátka není vždy stejný metr. To je ale jen jeden problém.

Druhou okolností je fakt, že náš maloobchodní trh ovládají ze 75 procent velké řetězce. Je to konkrétně 11 subjektů, které u nás vybudovaly přes 1500 velkoprodejen a samozřejmě nabízejí svým zákazníkům komfort pohodlného parkování a snadného nákupu. Stavějí se stále nové prodejny, i když už patříme mezi země, kde je na počet obyvatel vůbec největší prodejní plocha těchto supermarketů. Proč? Protože těm 11 firmám se u nás setsakramentsky dobře daří.

I když mnohé z nich nás v reklamách ujišťují o nabídce českých potravin, stále větší váhu mají potraviny dovážené. Takové potraviny, jejichž výrobu zejména v západních evropských zemích dotují národní vlády skrytým způsobem. Na náš trh tedy přicházejí za ceny, za které je nelze nikde na světě vyrobit. Příkladem z poslední doby jsou dovážené brambory, které se daly nakoupit i za cenu pod 1 korunu za kilogram, tedy hluboko pod reálné výrobní náklady. Takové dovozy zároveň vytvoří velký převis nabídky a prostě donutí naše zemědělce buď prodat pod cenou, nebo úrodu zahodit.

Další drsnou skutečností je vynucování finančních příspěvků na propagaci, poplatků za umístění zboží do regálů a povinnosti odebrat zpět, co se neprodalo. Odporuje to sice zákonu, ale kde není žalobce, není ani soudce… a zemědělci nežalují, protože na odběru velkoprodejen jsou existenčně závislí.

Někteří takovou situaci nezvládnou a prostě výrobu ukončí. Tím klesá naše celková soběstačnost ve výrobě základních potravin. Domácího výrobce okamžitě zastoupí dovozce, všichni jsou spokojení a naši teoretici mluví o zdravé konkurenci a fungujícím trhu.

Nedávný anonymní průzkum mezi členy naší Agrární komory potvrdil, že se s podobnými praktikami setkalo 55 % dotázaných, třetina uvedla, že se to děje pravidelně. Někteří si proto hledají jiné distribuční cesty, ale z dostupných čísel vyplývá, že to velkou šanci nemá: jsme stále ještě schopni zajistit domácí výrobou kolem 80 % celkové spotřeby potravin, přitom 75 % trhu drží řetězce a z jejich celkového prodeje tvoří domácí produkce pouze polovinu. Jednoduchými počty lze dovodit, že přes řetězce pokryjí naši výrobci jen zhruba 35 % celkové domácí spotřeby, na ostatní distribuční kanály zbývá kolem 25 % celého trhu. Když se řetězce zbaví dalších domácích dodavatelů a vytlačí je na farmářské trhy, prodejen ze dvora a k on-line distribucím, bude zákazník volit mezi pohodlným nákupem na jednom místě v supermarketu a objížděním zemědělských farem a trhů a brouzdáním po internetu, které je samozřejmě méně pohodlné. Jak to dopadne? Skrytá válka bude dobojována, z levných dovozů se stanou dražší dovozy, protože už nebudeme mít jinou šanci, než nakupovat a nakupovat, ať to stojí, co to stojí. Konec konců, květák za 100, celer za 80 a brambory za 60 korun už jsme zažili.

Mluvíme-li o soběstačnosti ve výrobě potravin, není to samoúčelné a není to ekonomický cíl. Nikdy nebudeme zcela soběstační, řadu potravin u nás hospodárně vyrábět nemůžeme a nebudeme. Je to otázka některých druhů plodin (od tropického ovoce až po obyčejnou rýži), otázka sezónnosti (rajčata v březnu) i tradic (od francouzských sýrů po italské těstoviny). Budeme-li však schopni vývozem našich potravin vydělat dost peněz na podobné dovozy, budeme v zásadě soběstační a budeme mít několik jistot: že se potraviny na náš stůl zbytečně nepřevážejí tisíce kilometrů, že dostáváme potraviny zdravé a čerstvé a že máme dostatečně robustní zemědělství, které zvládne za všech okolností dobře využít naše základní národní bohatství, vyměřené jednou pro vždy – zemědělskou půdou.

Ano, síla a prosperita zemědělského sektoru je reálným cílem a míra soběstačnosti je pouze prostředkem, ukazatelem, zda postupujeme vpřed, nebo zda ustupujeme tlaku nekalé, dobře organizované a dokonale skrývané konkurence. Všechny vyspělé členské země EU pečují o prosperitu svých zemědělství. Proč bychom my měli být výjimkou?

Margita Balaštíková